Pečovala jsem o senilního tatínka

demence-u-senioruDobrý den,

ráda bych se předem představila. Jmenuji se Anna a tímto článkem chci podpořit všechny, kteří věnují svou péči někomu blízkému, který je ve věku seniora a začínají se u něj objevovat náznaky stařecké demence.


Péče o seniora

Posledních pět let jsem pečovala o tatínka a toto téma je pro mě stále velmi živé. Tatínek zemřel před rokem v požehnaném věku 89-ti let. Protože se blíží roční výročí myslím, že na mnohé věci se již dívám s odstupem a často také s úsměvem. Někdy si říkám, jak ráda bych zase novu slyšela to jeho: „A vy jste kdo paní?” Moje odpověď byla vždy stejná: „To jsem přece já, Vaše dcera Anička.” Tatínek kroutil hlavou, Anička je přece malá holka a já už mám padesát.

Co zaviní senilitu

Myslím si, že stařeckou demenci mého tatínka měla „na svědomí” z velké části cukrovka a změny, které působí na mozku. Tatínek pokud trochu mohl luštil křížovky a téměř do konce se věnoval aspoň osmisměrkám. Jenom s rozeznáváním svých nejbližších měl potíže. U každého jogurtu říkal: „Mmm, to je lahůdka, to jsem ještě nikdy nejedl, co to je?” Odpovědi, že je to přece jogurt, který mu nosím mnohokrát do týdne, ho vždycky udivila. Byl úžasný, absolutně nevěděl, jestli jsme píchali inzulín, jestli jsme dávali léky nebo dokonce zda měl oběd. Ale do detailu popsal, jakého měl učitele v první třídě, jak probíhala hra jejich amatérského divadla a jaké měla maminka svatební šaty. O svatebním dnu celý život nemluvil a na sklonku života se rozpomněl, jaké bylo počasí, co měli na hostině a na jakou hudbu tancovali s maminkou svůj první tanec.

Senilita nám schovává věci

Hrozná situace nastala v den, kdy si založil inzulín. Dojeli jsme od doktorky, já si udělala kávu a tatínek, že si chvilku posedí. Za chvilku jdu vyndávat věci z tašky a inzulín nikde. Stoprocentně jsem věděla, že jsme inzulín dovezli. Ale kde je?! Učiněná záhada zamčeného pokoje. Tatínek něco kutil po pokoji a inzulínu nebylo. Na dotazy jestli ho náhodou neschoval, se jen usmíval a udiveně se koukal. Nedovede si představit to martýrium s vyřizováním nového inzulínu. Všichni doktoři se na nás dívali jak na nějaké nezodpovědné blázny, kteří zašantročí tatínkovi inzulín. Celá rodina ho hledala dva měsíce. A tatínek, že nic, že muzikant. Byla jsem si jistá, že ho někam založil v záchvatu nějaké náhlé pečlivosti, ale kam? Uprostřed léta si tatínek vzpomněl, že by si měl vyzkoušet sváteční oblek a trošku ho provětrat. Byl pečlivý a rád se hezky nastrojil, když jsme někam jeli. Při probírání obleků, kravat a košilí jsem našla INZULÍN. Byl pověšený na ramínku, v mikrotenovém sáčku, pečlivě schovaný pod několika pověšenými košilemi. Záblesk vědomí a tatínek nám vysvětlil, že si ho tam uložil na horší časy…

Mnohokrát jsme hledali peněženku – pokaždé jiný úkryt, samozřejmě taky zuby a vůbec kde co. Mě svůj kufr s tajnými věcmi, jak už tak mívají naši senioři a někdy ho popadla zvědavost a probíral se starými smlouvami, fotografiemi, zápisky a rodnými a úmrtními listy předků a byl zcela okouzlen, co nového našel.

Na tatínka jsme dávali docela pozor a „zaběhl” se nám jen jednou. V papučkách, na konci března si mašíroval po louce. Okamžitě jsme byli všichni ve střehu a nechtěli ani domyslet, co by se stalo kdyby spadl nebo se nachladil. Od té doby ho měl vždy někdo na starosti a nemyslete si, že jsme ho nutili aby byl jen doma. Když měl pocit, že by nezaškodila malá procházka, vzala jsme pod paži a pomaloučku jsme šli obhlédnout jak roste zeleninka na zahrádce, jak kvetou stromy v sadě a jestli jsme nezapomněli dát kytičky k nedalekému pomníčku.

Nikdy jsme se nesnažili tatínka nějak předělat nebo si z něj dělat legraci. Takový byl. Byl nekonečně laskavý, trošku filuta a moudrost věků měl ukrytou v očích.

Comments are closed.